KNIHY - UKÁZKA

Dva životy. Hovory s Viktorem Fischlem (G plus G, 2002)

Kdykoliv mluvím o našem století, myslím tím právě uplynulé století dvacáté. To bylo století, do kterého jsem se narodil, ve kterém jsem zažil nejkrásnější i nejhroznější chvíle svého života a ve kterém jsem prožil - ostatně přesně na den - osmaosmdesát a půl roku. Myslím, že nebylo století, ve kterém by došlo k tolika pronikavým změnám ve světě jako ve století dvacátém. I přes všechny hrůzy, kterých v něm bylo víc, než v kterémkoliv století jiném, dokázalo prodloužit průměrný věk lidí a dát jim ne všude, ale přece ve velkých oblastech světa větší svobodu. A ten závratný technický pokrok! Třeba v domě mého děda Filipa neměli elektrické světlo a svítili petrolejovými lampami. Dnes už je asi dost lidí, kteří takovou lampu nikdy neviděli. Ale tehdy bylo takových lamp v bytě alespoň tucet. Dávaly dost světla, aby se dalo číst, ale v podstatě spíš sloužily jen pro zaručenou zkázu očí. Knot lampy byl namočen v nádobce na petrolej, na které byl nasazen cylindr, taková skleněná hruška, a plechové zrcadlo, zesilující odraz plamene. Ty cylindry se ovšem každý večer začoudily, takže je bylo třeba ráno umýt a osušit. Nevím proč, ale to čištění cylindrů byla jedna z velmi mála domácích prací, které jsem dělal rád a bez říkání.

Co vás na tom tak bavilo?
Nasadil jsem utěrku na vařečku a pak jí jezdil uvnitř po stěnách cylindru nahoru a dolů tak dlouho, až se sklo lesklo, že snad mohlo svítit i bez knotu a petroleje. Pravda je, že když konečně dorazilo elektrické světlo i k mému dědovi Filipovi a najednou stačilo prostě otočit vypínačem, došlo mi, kolik zbytečné práce a času v tom bylo utraceno. Zažil jsem třeba dobu, kdy jsme "chytali na krystal". Nebo němý film. Za nějakých dvacet let už bude těžké najít pamětníka časů, kdy v biografu doprovázel představení pianista, který měl jednu hromádku not na doprovázení scén milostných, druhou pro chvíle napínavé, včetně honiček za zlosyny, a třetí pro dojemné závěry s usmiřováním, odpouštěním či umíráním. Co všechno nebylo, když jsem přišel na tento svět! Dokonce i na televizi a počítače jsem musel nějakou dekádu let čekat. Internet a e-mail mě dostihly až ve stáří. Ještě nikdy neměli lidé tak dobré prostředky dorozumívací, ještě nikdy si nebyly všechny konce světa tak blízké, ještě nikdy nebyly vzdálenosti tak překonatelné. A přece neznám problém, pro lidstvo důležitější nad otázku, proč nejsou lidé přes všechen ten nepředstavitelný vývoj o nic šťastnější, než byli v době dostavníků a před telefonem, televizí a internetem. Už si s tím lámu hlavu dost dlouho.

A vy jste šťastný?
Myslím si, že jsem šťastný člověk. Nedávno za mnou v Jeruzalému přišel zbožný mladý muž, žák ortodoxní ješivy, kterého jsem nikdy před tím neviděl. Prý četl několik mých knih a přišel se mě zeptat, proč jsem takový optimista. Pozval jsem ho dál a řekl jsem mu, že by vlastně on, který denně rozmlouvá s Bohem, měl být mnohem optimističtější, než já, který se k Bohu poté, co nechal zahynout šest milionů nevinných židovských obětí, už neobracím. Přesto, vyložil jsem mu, vím, že všechnu tu krásu kolem nás i všechnu tu hrůzu musel jednou někdo stvořit. Věřím, že ve světě, kde se střídá jaro se zimou, kde ještě slepá mláďata vědí, že musejí pít mateřské mléko, nemůže být nic, co by nemělo svůj smysl, který sice neznám, ale nikdy se po něm nepřestanu pídit. Proto mě to na světě pořád tak baví.

A stáří vás nedeptá?
Jednou jsem naslouchal dvěma starším ženám v čekárně. Vyprávěly si o nemocech a všelijakých trampotách, až najednou slyším, jak jedna druhé říká: "Co bych vám povídala. Starý člověk se vůbec neměl narodit." A tu jsem si na tu hloupou bábu málem vyjel. Cožpak opravdu neviděla nic ze vší té krásy kolem sebe? Cožpak bylo možné, že nepamatovala jedinou ze všech těch krásných chvil, které prožila, ať už byl její život sebesvízelnější? Kdykoliv si na to vzpomenu, všechno se ve mně ještě vře. Myslím, že vždycky stálo a bude stát za to žít. Vychutnat si život do dna. Do posledního dechu. Měl jsem dost času si to vyzkoušet a ničím si nejsem tak jist.

Proč?
Až teď se dívám a vidím všechnu krásu i nejmenšího zázraku. Třeba kapku rosy na stéblu trávy. Až teď dovedu opravdu naslouchat hudbě. Až teď slyším všechnu radost ve zpěvu ptáků a všechen mír v bublání potoků a šepotu listí. Až teď dovedu opravdu vychutnat vůně, o nichž vím, že mi je vánek už jistě mnohokrát nepřinese. Samo vědomí, že se možná dotýkám věcí kolem sebe naposled, umocňuje mou vnímavost.

A co vaše slepota?
Vidím vše jako mlhavý obraz starého japonského umělce. Někdy mě napadá, že mám vlastně výhodu, když už skoro nevidím. Protože to, co vidím, je možná krásnější, než skutečnost.

Vzpomínáte rád?
Umění vzpomínat je štěstí. A ve stáří je na co vzpomínat, nořit se dál a dál do hlubin paměti a objevovat při tom věci dávno zapomenuté, zdánlivě ztracené a ty skládat jako znovu odhalené útržky včerejšků v něco, co by tu mělo zůstat i pro zítřky. Pravda, u většiny z nás i paměť ve stáří slábne a někdy si z nás tropí šašky, hraje s námi nepěknou hru, ale i tak: cokoliv nám zůstalo v paměti, je požehnáním. A vůbec nejšťastnější je ten, kdo zjistí, že ani na sklonku života není odkázán jen a jen na vzpomínání. V Bibli se o takových lidech mluví jako o stromech, které i ve stáří ovoce ponesou. A pokládám-li se za jednoho z takto šťastných, pak především proto, že i ve vysokém věku, kterého mi bylo dopřáno se dožít, se mohu podílet s druhými o to, co jsem promyslel a k čemu jsem došel.


zpět

Blog posluchačů Kurzů tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga  |  www.psani-podle-lustiga.cz

Dana Emingerová © 2014, all rights reserved. Design by BARBARA PIVEČKOVÁ - BARBARA DESIGN, Code by FILIP HORÁK