KNIHY - UKÁZKA

Něžná tygřice (Mladá fronta, 2009)

Špenát a chlupaté nohy
Když jsem byla malá, strašně jsem si přála mít chlupaté nohy jako můj táta. Proč právě chlupaté nohy, to se mi dnes už velice těžko vysvětluje, ale tenkrát se mi zdálo, že se prostě bez chlupatých nohou svému úžasnému a skvělému tatínkovi nikdy nemohu rovnat.

O chlupaté nohy jsem nejdříve psala Ježíškovi. A také o čurací mrkačku a staršího bráchu. Jenže Ježíšek to tenkrát nějak popletl. Místo bráchy a čurací mrkačky mi přinesl počuranou ségru – ještě k tomu mladší – a na chlupaté nohy pro všelijaké svetříky a kabátky docela zapomněl.

Po chlupatých nohou jsem se samozřejmě sháněla také v zoologické zahradě. Přestože tam mají chlupaté nohy skoro všichni, radu, jak je získat, jsem nenašla ani u angorských koček, ba ani u medvědů.

Velká naděje mi svitla, když jsem v honbě za chlupatýma nohama v koupelně objevila dědečkovu léčivou vodičku na pleš. Třikrát denně jsem si jí tajně chodila promazávat nožičky, ale stejně jako dědečkovi prořídlý vlas nezhoustl, ani mně chlupy na nohou nenarostly.

A tak jsem si jednoho dne postěžovala přímo tátovi. Dodnes si na ten večer pamatuji.

Maminka zrovna servírovala špenát, o kterém vždycky říkala, že mi břicho neprovrtá. Ovšem mně bylo docela jasné, že může-li nějaké jídlo břicho provrtat, musí být špenát na prvním místě. A také vždycky, když jsem byť jen malou lžičku toho odporného zeleného žabince pozřela, cítila jsem vrtání velmi intenzivně.

I tentokrát jsem se chystala večeři znechuceně odstrčit, když se tatínek jal mamince vypravovat o mém problému. Potom se pustil do špenátu s nesmírnou chutí a jen tak na okraj poznamenal, že už se vůbec nediví, proč nemám po něm chlupaté nohy, když nejím špenát, po němž právě chlupy na nohou děsně rostou.

Nejdřív jsem byla zoufalá, ale pak, protože mi vlastně nic jiného nezbývalo, jsem se dala s velkým sebezapřením do jídla. Přestože se mi žaludek naruby obracel, šla jsem si ještě přidat. A s pocitem strachu, že budu mít břicho na cimpr campr provrtané, jsem se od té doby náruživě cpala špenátem.

A věřte tomu, nebo ne, táta měl pravdu. Skutečně mám po něm strašně chlupaté nohy. Jenže teď už mi to tak skvělé nepřipadá. Upřímně řečeno, je to dost děsné!

Řeknete si: Táta za to nemůže, i jiné ženské mají chlupaté nohy. Mimochodem i moje ségra je má. Jenže to je právě to. Evelína se nemusela celé mládí ládovat špenátem.


zpět

Blog posluchačů Kurzů tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga  |  www.psani-podle-lustiga.cz

Dana Emingerová © 2014, all rights reserved. Design by BARBARA PIVEČKOVÁ - BARBARA DESIGN, Code by FILIP HORÁK