KNIHY - UKÁZKA

In flagranti (Mladá fronta, 2010)

Piráti na předměstí
Před luxusním domem na pražském předměstí nastupoval do auta architekt Josef Vítek. Odjížděl ještě před večeří na krátkou pracovní schůzku a nabádal svou ženu Vandu:

„Až přijdu, musíme si promluvit o prázdninách na plachetnici. Lukášek je nadšený, viď?“ mrknul na svého devítiletého synka. „Pirátili bychom čtrnáct dní na Jadranu.“

„Tyjo, mami, prosím!“ škemral Lukášek. Ale Vanda se moc vstřícně netvářila. Nedovedla si představit, co by dva týdny na širém moři dělala.

„Mohla bys ležet a opalovat se,“ navrhoval Josef.

„Akorát dostanu mořskou nemoc,“ šklíbila se Vanda. „Navíc už vás dobře znám. Ve chvíli, kdy přistaneme a mohli bychom se někam podívat, zase budete trčet někde na rybách.“

„To proto, abychom měli obživu,“ vtipkoval Josef.

„No jasně, mami,“ přidal se Lukášek. „Proto budeme potřebovat lodního kuchaře. A to bys byla ty, mami. Já budu kormidelník, táta kapitán a ty bys mohla dělat i mužstvo. Až bys uvařila oběd, drhla bys paluby.“

„Po ničem jiném netoužím,“ naštvala se Vanda a zmizela v domě.

Lukáš chytil tátu kolem krku: „Tati, přemluv ji. Co kdybychom jí svěřili pirátskou vlajku,“ připustil neochotně a dodal: „Vždycky by ji vytáhla na stožár, kdybychom chtěli někoho přepadnout.“

„Běž si dodělat úkoly,“ povzdechl Josef . „Zítra po škole pojedeme na ryby na Kačák. A když se mamince plachetnice nebude zdát, vyrazíme aspoň o víkendu na Slapy. Mám tam kamaráda, co nám loď půjčí.“

Vanda se dívala z okna, jak manžel odjíždí. Na Jadran kvůli dvěma týdnům na plachetnici rozhodně nechtěla. Lodě ji nebavily a navíc měla v hlavě úplně jiné myšlenky. Byla zamilovaná do chlapíka, kterého poznala před měsícem na zastávce autobusu, když se vracela z pravidelné lekce španělštiny.

Vandin manžel Josef Vítek byl úspěšný podnikatel. Kdysi sice hodně sportoval, ale teď už jen tloustnul. Vlasy mu řídly, takže nosil nalakovanou přehazovačku, aby na firemních poradách zakryl plešaté temeno před svými zaměstnanci. Naopak její milenec Robert Rohanský byl elegán s hustou zrzavou kšticí, štíhlou postavou a širokými rameny jako diskobolos. A navíc slavný básník…

„Ticho je tišší než tep tvého srdce… a venku mží. Lehce tebou mží,“ opakovala si s něhou básničku, kterou před chvílí objevila v mobilu. Povzdechla a vydala se chystat večeři do kuchyně. Co měla na milencovu zprávu odpovědět? Že musí podlít telecí v troubě a uklidit nádobí? Že se musí učit s Lukáškem do školy? Že dneska za Robertem nikam nemůže?

„Mami, viď že na tu loď pojedeme?“ pohlédl na Vandu tázavě synek. Maminka na to nic neřekla. Jen přitiskla bezděky na prsa barevný dřevěný náhrdelník, který od milence nedávno dostala, blaženě se usmála a lačně si napsala o další veršíky: „Ještě, můj básníku.“

Pak postavila brambory na plotnu, dala vařit vodu na kafe a otevřela Lukáškovu učebnici vlastivědy.

„Proč vlastně prší?“ zeptal se čtvrťák Lukášek, když vymaloval do sešitu obrázek pirátské lodi v bouřce.

„Prší?“ zopakovala Vanda bezbarvě, zatímco sypala mletou kávu do šálku. Žádnou rozpustnou, pila ráda pořádného tureckého lomcováka.

„Mami, slyšíš mě?“ zatahal ji za ruku Lukáš, když nereagovala. Probrala se, ale než stačila dítěti cokoliv objasnit, znovu zapípal mobil. Vanda se k němu vrhla jako splašená.

„Jsi barevná víla na zjizveném listí, má opojná síla, co mysl mou čistí…“ četla. Robertovy esemesky byly pro ni rozptýlením, jaké s Josefem nikdy nepoznala. Otěhotněla hodně mladá a vdávala se už před maturitou. Trochu se bála, jak všechno zvládne. Naopak Josef se na dítě moc těšil, a než Vanda porodila, nechal postavit krásný dům na předměstí, který sám navrhoval. Ten se však Vandě stal, když přišlo miminko na svět, zlatou klecí.

Navíc po několikaletém manželství si mladá žena už připadala jako inventář domácnosti. Josef byl totiž pořád nervózní. Jakmile vešel do dveří, místo pozdravu Vandu zpražil kvůli nějaké hlouposti. Ať už to byly rozházené boty v předsíni, Lukáškovy hračky v obýváku, obráceně se rolující toaletní papír na záchodě, chybějící víno v lednici či nedostatek francovky v lékárničce.

I když se Vanda snažila sebevíc, vždycky bylo špatně něco, kvůli čemu Josef vybuchl. K tomu před časem zjistila, že jí manžel zahýbá s bývalou spolužačkou. Jak mohla nepodlehnout milostným vzkazům jako tomu, co právě od Roberta dorazil:

„Chci zase padat do tvého horkého jarního deště a topit se v něm. Co děláš dnes večer?“

„Píšu s Lukášem úkoly do školy,“ vyťukala do telefonu. Pak vysvětlovala synkovi koloběh vody, jak vznikají mraky a proč při bouřce hřmí. Při tom si vůbec nevšimla, že brambory na plotně se už dávno divoce vaří. Voda z hrnce přetekla a rozlila se po sporáku.

„Ježkovy voči,“ zděsila se Vanda. S hadrem v jedné ruce a s mobilem v druhé slévala brambory k večeři. A do toho nedočkavě otvírala další esemesku: „Nemáš psát úkoly. Jen kontrolovat, ty hebce horká na vrcholu mého jazyka.“

Při čtení milencovy zprávy Vanda cítila, jak se jí v břiše rozlévá slastné teplo. Co by si tak vymyslela, aby za Robertem mohla jet? Nic ji nenapadalo. Co třeba, že musí nenadále k matce či na náhradní hodinu španělštiny?

„Na krku mám korále od tebe. Teď zčervenaly vzrušením nad tvou neřestnou zprávou,“ zavtipkovala Vanda do mobilu, těsně před tím, než v zámku zarachotily klíče.

„To se jen do nich nahrne krev jako do špice mého penisu pokaždé, když na tebe myslím,“ četla okamžitou reakci. Vyvalila oči a okamžitě všechny milostné esemesky vymazala.

Venku zahřmělo.

„Tyjo, mami, zítra chceme jet s tátou rybařit. Může ryba vyskočit a udeřit do ní blesk?“ zeptal se v tu chvíli Lukáš. Vanda se na synka podívala, podala mu talíř s večeří a řekla: „Ta ryba jsem právě teď já…“

Pak přidala do džbánu s vodou citronový koncentrát, ozdobila limonádu kolečky pomeranče, čerstvou mátou a postavila pití na prostřený stůl.

„Proč ty, mami?“ kroutil hlavou nad porcí telecího školák. Potom mamince připomněl, že do školy potřebuje znát nějakou báji o antických bozích. Vanda, myšlenkami v milencově náručí, zalila tureckou kávu horkým čajem z konvice a spustila: „Bohem podsvětí byl Hádes, mořím vládl Poseidon a nejdůležitějším na Olympu byl Dius.“

„Zeus!“ opravil ji Josef, který právě vešel do kuchyně. „Proč učíš toho kluka takové pitomosti?!“

Sedl si ke stolu, nalil si ze džbánu do sklenice žlutavý nápoj s mátou a žíznivě se napil. V příštím okamžiku zakoulel očima a z úst se mu vyvalily bubliny jako v Čapkově pohádce o kočičce a pejskovi, který snědl voňavé mýdlo. Zamilovaná Vanda přidala do vody místo sirupu citrusový saponát na nádobí.

„Proboha, co to má být?!“ rozzlobil se Josef. Pak se na manželku pozorně podíval. Když uviděl její euforický výraz ve tváři a v ruce zapnutý mobil, zařval: „Aha! Zase ti píše ten debil Rohanský?!“

Než se vzpamatovala, vytrhl jí přístroj z ruky. Do toho přišla nová esemeska od Roberta: „Trpím tak daleko od tebe.“

Josef strčil Vandy mobil do kapsy a vyřítil se do tmy s jedinou touhou: rozbít tomu bídákovi hubu.

zpět

Blog posluchačů Kurzů tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga  |  www.psani-podle-lustiga.cz

Dana Emingerová © 2014, all rights reserved. Design by BARBARA PIVEČKOVÁ - BARBARA DESIGN, Code by FILIP HORÁK