KNIHY - UKÁZKA

Živel Lustig - Jak se píše kniha (Mladá fronta, 2011)

Sedíme v Divadle Dobeška a čekáme na Arnošta Lustiga. Je 23. června 2006. Na stole v deskách před sebou máme pracně vypiplané domácí úkoly, zadané na minulé hodině tvořivého psaní: bajku s poučením, epizodu na erotické téma a vybraný citát z Arnoštovy spisovatelské bible – Aristotelovy Poetiky.

Mistr už má deset minut zpoždění. To se ještě nikdy nestalo.

Na semináři nás je šest. Mimo mě ještě cudná Markétka, co píše nejněžnější poeticko-erotické povídky, a Vendula z Plzně, která Arnoštovi vždycky přiveze mísu buchet. Z kluků je literárně nejnadanější budoucí spisovatel Jarin a brilantní šéfredaktor podnikových novin Fjodor – Arnošt ho tak začal přezdívat po první lekci a už mu to zůstalo. A ještě s námi chodí velmi sečtělý kolega Petřík, dosti vysoce postavený manažer. Ví jen bůh, proč právě jemu říká Arnošt vždycky jen příjmením.

Konečně se Arnošt objeví ve dveřích učebny. Má na sobě modrou košili a kolem krku barevný šátek.

„Petříku, ty bejku, objednej mi na baru ďábelskej toust!“ prosí manažera a vysvětluje, že přijíždí na seminář bez snídaně přímo ze Střešovické nemocnice. Nepřetržitě kýchá a omlouvá se:

„Já nejsem nastydlej… jen mě strašně šimrá v nose. Stříkali mi tam ve špitále nějaký umrtvení, aby mohli vyšetřit, jak jsem zevnitř prožranej. Ale to bude hned dobrý, jen co se trochu vzpamatuju tady těmi skvělými buchtami,“ nacpe si do každé ruky dva moučníky od Venduly a s plnou pusou se rozplývá: „Vendulo, ty potvoro báječná, tvé buchty jsou jak Casanovův sen!“

„To jsem nepekla tentokrát já, ale moje ségra.“

„Tak jí vyřiď, že jí podepíšu i prsa za takovýhle buchty.“

Chechtáme se.

„Prej mám raka.“

Pořád se chechtáme. Všichni kromě Jarina, kterému právě zvoní pracovní mobil.

Arnošt působí hrozně komicky, a jako by vyprávěl další anekdotu, líčí: „Nevyvolává to ve mně neklid, spíš takovou srandu. Řekli mi to včera. To jsem byl ještě vyděšenej, protože když ti objeví, že máš rakovinu, tak hned myslíš, že natáhneš bačkory. Ale je rozdíl mezi karcinomem a nádorem lymfatickým, což mám já. Lymfom se dá léčit. Kdyby to byl karcinom, tak prý za čtyři neděle nashle v nebi…“

Nevěřícně se po sobě rozhlížíme, zatímco Arnošt uvolněným tónem pokračuje: „Dostanu chemoterapii, takže budu úplně zblblej. Říkal jsem doktorovi, že musím učit, že mám třídu. A on na to: ,No, spíš budete zvracet, než učit.‘ Doktoři jsou strašní cynici. To je sranda, co?“

Směje se jen Arnošt a Jarin, který nedával pozor, protože telefonoval. A jak jsou oba v ráži, Jarin povídá: „A Arnošte, znáte to, jak si chlap stěžuje u lékaře, že ho bolí na hrudi? Doktor si pacienta poslechne a povídá: ‚Zkoušejte si dávat na prsa drny.‘ ‚To pomáhá?‘ diví se chlap. ‚Ne, ale zvykejte si.‘“

„Teda, hele pocem, ty seš děvka,“ rozřehtá se Arnošt. Pak se rozhlédne po ztuhlém auditoriu: „Tváříte se jak shromáždění křesťanských panen před kremací zesnulého papeže… Já si říkám, vždyť už jsem žil dlouho, tak jednou to musí skončit. Nejdřív ale skončím s vaší třídou kurz. Tak kdo nám dnes přečte svou bajku?“

Nikdo není schopen slova.

„Víte, co si říká slepice, když ji honí po dvoře kohout? Ještě jedno kolečko, aby si nemyslel, že jsem moc povolná…“

Mlčíme.

„Heleďte, vždyť já už jsem tolikrát koukal smrti do očí, tak proč zrovna teď bych z toho měl nadělat? Mně se nic nestane, já věřím v nejlepší, oni to vyléčej. Rakovina je daň za dlouhověkost, ale lékaři už ji dovedou porazit. Ze všeho v životě jsem se zatím vylízal, určitě se vylížu i tentokrát.“

Chtěli bychom mu věřit.

„Já jsem dítě štěstěny. Přežil jsem i doktora Smrt – Mengeleho. Byly čtyři hodiny ráno, když jsme v září 1944 přijeli do Osvětimi. Na rampě vystoupilo pět tisíc lidí. Viděli jsme komíny, ze kterých šlehal oheň. Myslel jsem, že jsou to fabriky. Měl jsem dobrou náladu, protože mi jeden starý Polák dal krabičku sardinek a tabulku čokolády. Byl přesvědčený, že už je nebude potřebovat… Pak stále přede mnou doktor Mengele a ptal se mě, jaké mám povolání – potřeboval z nás vybrat deset procent dělníků na práci – smál jsem se: ‚Mám devět řemesel a desáté bídu.‘ Mengele mi odpověděl také úsměvem a přiřadil mě mezi dělníky, zatímco mého tatínka poslal o den později na smrt. Já pro tátu schovával cigaretu. Dal jsem ji Jirkovi Fischlovi. Měl desetiletého bratra Milánka. „Čoveče, tak Milánka teď pálej,“ svěřoval mi. Dívali jsme se spolu na komín, nad kterým se vznášeli v sazích ti, které jsme milovali. A utěšovali jsme se, jestli to třeba není všechno jen švindl, že nás chtějí vystrašit. Představovali jsme si, že pod komíny jsou ukryté továrny a podzemní tunely a chodby, kterými lidé vycházejí někde na odvrácené straně… A teď už, Petříku, přečti svou bajku! Jak se jmenuje?“


zpět

Blog posluchačů Kurzů tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga  |  www.psani-podle-lustiga.cz

Dana Emingerová © 2014, all rights reserved. Design by BARBARA PIVEČKOVÁ - BARBARA DESIGN, Code by FILIP HORÁK